Je angličtina těžký jazyk?

Jakub Marian

Tip: Podívejte se na mého průvodce častými chybami v anglické výslovnosti. Naučí Vás, jaká slova a kombinace hlásek nerodilí mluvčí často špatně vyslovují, a mnoho dalšího.

Tato otázka je možná poměrně kontroverzní, ale dle mého názoru je angličtina velmi náročným jazykem, a to nejen pro Čechy. Je-li řeč o náročnosti, lidé většinou přemýšlí pouze o jednom konkrétním aspektu jazyka (o tom, který jim dělá největší problém). Např. lidé říkají, že čínština je těžká, protože je nutné naučit se tisíce různých znaků. Ovšem v případě angličtiny je to zřejmě kombinace několika různých vlastností, která ji činí náročnou.

Někdo, říká, že angličtina má komplikovanou gramatiku, ale to není pravda. Např. sloveso „to be“ má nejvíce možných tvarů, kolik anglická slovesa v principu mít mohou: be, am, are, is, were, was, been a being (tj. celkem 8 různých tvarů; většina sloves má pouze čtyři).

Na druhou stranu être (být) ve francouzštině má 40 různých tvarů! (Jen pro zajímavost: être, étant, été, suis, es, est, sommes, êtes, sont, étais, était, étions, étiez, étaient, fus, fut, fûmes, fûtes, furent, serai, seras, sera, serons, serez, seront, serait, serions, seriez, seraient, sois, soit, soyons, soyez, soient, fusse, fusses, fût, fussions, fussiez, fussent).

Stejně tak v češtině a ostatních slovanských jazycích má téměř každé slovo mnohem více různých tvarů než v angličtině. Anglický systém časování sloves je jednodušší než v podstatě ve všech ostatních indoevropských jazycích.

Ačkoli mnoho lidí má problém s anglickým systémem časů, je pouze nutné si uvědomit, co gramatické konstrukce vyjadřují, aniž bychom se je snažili doslova přeložit do češtiny. Např. konstrukce „I have been doing something“ vyjadřuje, že jste něco souvisle dělali v minulosti a děláte to doposud. Jakmile takovýto koncept pochopíte, je jednoduché aplikovat ho na jakékoliv jiné sloveso, protože se tvoří zcela pravidelně, na rozdíl od většiny ostatních jazyků s velkým množstvím nepravidelných tvarů.

V angličtině také neexistují gramatické rody a skloňování podstatných jmen, tj. tvar podstatných jmen a členů se nemění s tím, jakou funkci ve větě zastávají. Porovnejte následující věty v němčině a v angličtině:

The table is big.Der Tisch ist groß.
I like the colour of the table.Ich mag die Farbe des Tisches.
It’s on the table.Es ist auf dem Tisch.
I see the table.Ich sehe den Tisch.

V angličtině máme pouze jeden tvar „the table“, kdežto v němčině se „der Tisch“ (stůl) mění podle toho, v jakém je pádě. A to byla pouze tabulka pro mužský rod; podobně je nutné se v němčině naučit skloňování v ženském a středním rodě a v množném čísle. To je dohromady 16 tvarů pro to, co v angličtině vyjádříme prostým „the“. Totéž platí i o přídavných jménech a dalších slovních druzích, takže anglickou gramatiku lze považovat za poměrně primitivní v porovnání s ostatními jazyky.

Anglický systém zápisu je dost možná nejhorší na světě

Čím to tedy je, že angličtina dělá studentům takové problémy? Odpověď je: kombinace slovní zásoby, způsobu zápisu a výslovnosti. Ve většině jazyků existuje instituce, která vydává reformy pravidel zápisu s tím, jak se jazyk vyvíjí. V angličtině ovšem žádná taková centrální instituce neexistuje a pravidla zápisu se řídí především vlivnými slovníky, jako je Webster’s dictionary či The Oxford English Dictionary.

Bohužel v době, kdy tyto slovníky vznikaly (v 19. století), se již anglická výslovnost několik set let vyvíjela. Autoři těchto slovníků ovšem jen vytvořili přehled již používaného zápisu místo toho, aby navrhli zápis nový, odpovídající dobové výslovnosti. Tento trend vydržel dodnes a angličtina se zapisuje, až na pár drobných změn, v podstatě stále stejně již od 17. století, i když se dnes mnoho slov vyslovuje úplně jinak.

To představuje mnohem větší problém pro studenty učící se anglicky než pro rodilé mluvčí, protože rodilí mluvčí vědí, jak správně slova vyslovovat; musejí být pouze schopni je správně zapsat, což v dnešní době spellcheckerů není takový problém.

Studenti angličtiny naproti tomu potkávají většinu nových slov nejdříve v psané podobě. Často je možné (i vhodné) odvodit význam neznámého slova z kontextu, aniž by člověk hledal přesnou slovníkovou definici s vysvětlenou výslovností, a tak mají studenti tendenci si správnou výslovnost tipnout a následně ji používat. Bohužel takovýto tip je většinou chybný.

Komplikovaná výslovnost situaci zhoršuje

Jeden z důvodů, proč studenti tak často odhadnou výslovnost chybně, je neobvykle velké množství samohlásek, kterými angličtina oplývá a které je nutné rozlišovat, aby mluvčímu bylo správně rozumět.

Například všechna ze slov “bed”, “bet”, “bad”, “bat”, “bud”, “but” se vyslovují různě a znamenají zcela rozdílné věci (výslovnost je, ve stejném pořadí, /bɛd/, /bɛt/, /bæd/, /bæt/, /bʌd/, bʌt/; všimněte si, že „d“ na konci slova se v angličtině nevyslovuje jako jako „t“).

To, že se angličtina často nezapisuje foneticky, situaci nijak nepomáhá. Jak si má člověk zapamatovat samohlásku, která v češtině neexistuje, když se někdy zapisuje jako oo (book), jindy jako u (put), o (woman), ou (would), a kdo ví jak ještě?

Kromě výše zmíněných problémů se přidává ještě další – v angličtině se nijak nezapisuje přízvuk. V češtině je to jednoduché, přízvuk je vždy na první slabice. V angličtině je v podstatě zcela nepravidelný a některá slova mohou dokonce měnit význam v závislosti na pozici přízvuku.

Samotný přízvuk by ještě nebyla taková tragédie, ale s přízvukem se mění také výslovnost samohlásek. Např. „angel“ se vyslovuje /ˈeɪndʒəl/ (ejn-džl), ale „angelic“ se vyslovuje /ænˈdʒɛlɪk/ (æn-dže-lik).

A aby toho nebylo málo, v angličtině je obrovské množství regionálních dialektů, které se výrazně liší výslovností samohlásek, intonací a pozicí přízvuku (do té míry, že skotská angličtina a americká angličtina jsou v podstatě téměř vzájemně nesrozumitelné jazyky, ačkoliv se zapisují zcela stejně). Student bohužel nemá jinou možnost než se naučit rozumět všem běžně zastoupeným dialektům, protože se s nimi dříve či později setká.

A nakonec: slovní zásoba

Co se týče slovní zásoby, angličtina je určitý slepenec převážně (středověké) francouzštiny, anglo-saxonštiny, latiny a řečtiny. Výsledkem je, že často existuje mnoho různých slov vyjadřujících stejnou myšlenku.

V češtině máme „dotyk“ a „dotykový“, v angličtině „touch“ a „tactile“. V češtině je „čich“ a „čichový“, v angličtině „smell“ a „olfactory“. Pokud něco děláte rukama, můžete říct, že to děláte ručně, ale když v angličtině děláte něco „with your hands“, tak to děláte „manually“, nikoliv „handily“. V češtině máte „slunce“ a „sluneční elektrárny“, v angličtině „sun“ a „solar plants“, ne „sunny plants“.

Tento proces má za následek, že počet slov v angličtině je poněkud větší než by bylo nutné. To není takový problém samo o sobě; dodává to angličtině určitou rozmanitost ve vyjadřování a také to z ní dělá skvělý výchozí bod ke studiu dalších evropských jazyků. V kombinaci s anglickou výslovností to ale může být celkem problém, protože zápis těchto slov většinou odráží jejich zápis v původním jazyce (tj. latině, řečtině, francouzštině…) a nebere na vědomí současnou výslovnost.

Tento článek je založen na mojí knize o anglické výslovnosti a nejčastěji špatně vyslovovaných slovech. Určitě se na ni podívejte – je k dispozici také v PDF verzi.

Napište komentář 0