Uprchlická krize nám ukázala… ovlivnitelnost průměrného Čecha

Z reakcí, které člověk může číst na sociálních sítích a pod články v českých médiích, by se mohlo zdát, že do Čech dorazila vlna kobylek, která bez okamžitého nasazení pesticidů zpustoší vše, co jsme tu desetiletí budovali. Média i politici o současném stavu často mluví jako o „uprchlické krizi“.

Vzhledem k tomu, že do České republiky proudí šestnáctkrát (číslicemi 16x) méně uprchlíků než před 15 lety (o nichž si více povíme později), byl by realističtější název „střednědobý problém Evropské společnosti se zvýšenou imigrací ze zemí Blízkého východu a Afriky s téměř nulovým dopadem na Českou republiku“ – to ale výtisky novin ani politické body neprodává.

Zarážející je ovšem iracionální hněv, se kterým k tomuto problému velká část české populace přistupuje (aniž by v životě uprchlíka viděli). Komentáře o posílání do plynových komor a oslavování trestných činů, jako byl ten, jehož následkem se nedávno udusilo v Rakousku 71 uprchlíků, jsou na denním pořádku.

Samozřejmě, nelegálně překračovat hranice cizího státu za účelem zneužívání jeho sociálního systému v pořádku není, ale od toho zde máme právní prostředky typu zamítnutí žádosti o azyl a vyhoštění, je-li to v dané situaci vhodné – stojí za zmínku že azyl dostane jen přibližně 5 % žadatelů. Většina tzv. uprchlíků musí z ČR rovnou odejít, zbytek zůstane jen krátkodobě. Na Evropské úrovni potřebujeme především zavést jednotnou a efektivní azylovou politiku a zlepšit ochranu hranic Schengenského prostoru.

Když však člověk čte názory na internetu, má pocit, že jsme národ psychopatů. Jak jinak si vysvětlit, že si někdo může myslet, že plynová komora je přiměřený trest za přejití hranic mimo hraniční přechod?

Uměle rozdmýchávaná „krize“

Zvýšený počet uprchlíků je nepochybně problém (bezpečnostní i sociální), se kterým je potřeba se vypořádat – stejně jako s desítkami dalších problémů sužujících Evropskou společnost (od letního sucha po dluhovou krizi), z nichž mnohé jsou vážnější než nárůst počtu žádostí o azyl.

Podle údajů Eurostatu požádalo v roce 2014 o azyl v zemích Evropské unie přibližně 630 000 lidí, z toho v České republice jen 1155 (data pro rok 2015 zatím nejsou k dispozici, ale za první půlrok to v ČR bylo 784 žádostí, tedy žádný dramatický nárůst).

Ačkoli se na evropské úrovni jedná o velký nárůst oproti předchozím rokům (pro srovnání, v roce 2010 to bylo 260 000, v ČR 790), v kontextu celkové populace EU činící 500 miliónů lidí je to stále zanedbatelné množství (cca 0,1 % populace EU, v ČR dokonce jen 0,01 %). Žádná demografická katastrofa v nejbližších letech opravdu nehrozí.

Většina uprchlíků směřuje do Německa, Francie a Švédska a pro sociální systémy a bezpečnostní složky těchto zemí to, pokud tento trend bude pokračovat, může být v dlouhodobějším horizontu problém. Proč ale současná situace vede k vlně hysterie v ČR, kde byl v roce 2014 azyl udělen pouhým 82 žadatelům? Při současném „přívalu“ uprchlíků by trvalo 30 let, než by azylanti zaplnili i jen sál pražské Lucerny.

Na vině jsou především média, kterým se finančně vyplatí šířit paniku. Před rokem jsme měli ebolu, dnes máme uprchlíky. Obojí má na Česko minimální dopad, obojí Češi nemohou v podstatě nijak ovlivnit, ale čtenáři v záchvatu paniky klikají a sdílejí – a populističtí politici se pak na vlně paniky rádi svezou.

V minulosti bylo uprchlíků víc a přitom nevadili

Koukne-li se člověk do historických tabulek, zjistí, že v roce 2001 byla situace s počtem žádostí o azyl v zemích současné Evropské unie podobná jako dnes (420 000 žadatelů, mimo jiné kvůli konfliktu v Afghánistánu), s jedním zásadním rozdílem: mnohem více uprchlíků směřovalo do Česka.

V roce 2001 žádalo v ČR o azyl přes 18 000 uprchlíků (jejichž žádostem v tomto a následujících letech Ministerstvo vnitra vyhovělo pouze v několika stech odůvodněných případů; zbytek musel dříve či později republiku opustit). Když se tedy podíváme na hysterii způsobenou loňskými 1155 uprchlíky (a srovnatelným množstvím za letošek), museli lidé v roce 2001 doslova šílet… nebo ne?

Facebook tenkrát neexistoval, online zpravodajské servery byly v plenkách. Z diskusí pod články se tedy o náladě ve společnosti toho moc nedozvíme. Ovšem průzkumy veřejného mínění existovaly už tenkrát a hle – agentura STEM v roce 2001 provedla průzkum vztahu české veřejnosti k uprchlíkům. A co zjistila?

a dále

Posuňme se o 14 let dopředu, kdy do České republiky proudí šestnáctkrát méně uprchlíků než v roce 2001. Co říkají průzkumy veřejného mínění?

Otázky v obou dotaznících nejsou zcela srovnatelné, ale rozdíl v náladách ve společnosti je zřejmý. V roce 2001 i přes to, že lidé měli zkušenost s vlnou afghánských uprchlíků (vyznávajících islám) z 90. let, 70 % Čechů nemělo s uprchlíky zásadní problém, bez ohledu na rasu či náboženství. V roce 2015 70 % lidí zcela odmítá uprchlíky z islámských zemí a i proti nám kulturně blízkým Ukrajincům se vyhraňuje velká část populace.

Přitom se v podstatě nic moc nezměnilo. Prchají k nám podobní lidé jako tenkrát, míra kriminality mezi uprchlíky je stejná jako tenkrát. Jen je jich šestnáctkrát méně.

Vysvětlení je nasnadě – v roce 2001 se sociální „updaty“ šířily převážně formou „dnes ve zprávách říkali něco o uprchlících“ večer u piva mezi kamarády. Dnes se na negativních zprávách pasou média a blogy na internetu, kde mohou tisíce lidí dle libosti číst a sdílet tutéž zavádějící informaci napsanou jediným člověkem.

Třešnička pana prezidenta

Smutnou korunu celé situaci nasadil prezident Miloš Zeman, když odsoudil výzvu českých vědců k racionálnímu řešení situace s uprchlíky. Čeho že se vlastně týkala? Akademici v ní vyjadřují obavu z šíření paniky a nesnášenlivosti a apelují na politiky, média a veřejnost, aby situaci vyhodnocovali bez zbytečných emocí, objektivně a snažili se zabránit šíření lží.

Je těžké pochopit myšlenkový proces, který pana prezidenta vede k tezi, že výzva vědců „rozděluje českou společnost“, a k výroku:

Představte si následující hypotetickou situaci. V České republice se v příštím roce zvýší počet nakažených virem HIV o 1155, oproti pouhým několika stům v roce předcházejícím. Média z toho začnou dělat senzaci, začne se mluvit o epidemii a lidé na základě pár ojedinělých případů začnou sdílet různé polopravdy o tom, jak HIV pozitivní lidé úmyslně rozhazují jehly za účelem nakažení obyčejných lidí, což povede k masovému lynčování nakažených na sociálních sítích a požadavkům k jejich odsunu či pozabíjení.

Vědci přijdou s výzvou, která politiky, média a veřejnost prosí, aby situaci vyhodnocovali bez zbytečných emocí, objektivně a snažili se zabránit šíření lží, načež pan prezident prohlásí, že výzva vědců rozděluje společnost a že řešením problému by bylo, kdyby si každý ze signatářů vzal do domácnosti alespoň jednoho člověka nakaženého HIV. Je taková reakce adekvátní?

Pan prezident je v tomto případě součástí problému, na který vědci upozorňují. Problém s uprchlíky v České republice není v uprchlících samotných – těch je mnohonásobně méně než před patnácti lety – problém je v iracionalitě, kterou se česká společnost nechala zmanipulovat.