Proč je „výjimka“ a ne „vyjímka“?

Jednoduchou odpovědí je, že Ústav pro jazyk český (stejně jako v mnoha jiných případech) zaspal dobu a odmítá kodifikovat výraz, který většina populace běžně používá, od dětí po vysokoškolské profesory. Kodifikace slova „vyjímka“ jako možné varianty by češtině nijak neuškodila, zatímco tvrdošíjné trvání na tom, že pouze varianta „výjimka“ je správná, přidělává práci korektorům i učitelům češtiny.

Nicméně pravidlo, že dlouhé bude „ý“ a krátké „i“, si samozřejmě ÚJČ nevymyslel. Jedná se o důsledek obecného procesu, při němž dochází u předpony vy- k prodloužení (a v kořenu slova ke zkrácení) samohlásky při změně slovního druhu ze slovesa na podstatné jméno. Ve všech ostatních případech nám tato změna přijde zcela přirozená, např.:

Aplikujeme-li toto schéma na sloveso „vyjímat“, je zřejmé, že příslušné podstatné jméno by mělo být „výjimka“, nikoliv „vyjímka“, stejně jako bychom neřekli „vychýlka“ nebo „vyhýbka“. I přesto ale v mluveném projevu můžeme výslovnost „vyjímka“ zcela běžně slýchat. Zdá se býti až škodolibě příhodné, že právě slovo výjimka je, inu, výjimka.