Jaký čas následuje po „wish“ v angličtině?

Kondicionál v angličtině dělá studentům problémy. A to hlavně proto, že si neuvědomují, že podmínkové věty v angličtině používají, na rozdíl od češtiny, dva různé slovesné způsoby – kondicionál a subjunktiv (v češtině také nazývaný konjunktiv).

Co že je to onen „subjunktiv“? V češtině ho přímo nemáme, nicméně anglickému „if + konjunktiv slovesa“ odpovídá české „kdyby + sloveso“, např. „kdybych měl“, „kdyby šla“ atd. Vyjadřuje cosi, co by se v principu mohlo stát.

Pokud se teď děsíte, že se budete muset učit milión nových tvarů pro konjunktiv sloves, můžete si oddechnout. Konjunktiv je vždy stejný jako jednoduchý minulý čas, kromě slovesa být, které si vysvětlíme později. Přeložili bychom tedy např.:

A proč konjunktiv vůbec zmiňuji v článku o slovese „wish“? Protože konjunktiv vyjadřuje přesně to, co chceme říci, když si něco přejeme, tj. když mluvíme o něčem, co by mohlo být, ale (zatím) není.

V češtině přání vyjadřujeme spojkou „aby“ (nebo infinitivem, pokud se přející si osoba shoduje s podmětem). V angličtině použijeme (minulý) subjunktiv:

Jak už jsme zmínili výše, subjunktiv slovesa „být“ se od minulého času liší – je totiž ve všech osobách „were“:

Rodilí mluvčí sice tvar „was“ v první a třetí osobě občas používají („I wish she was here“), ale tento tvar se považuje za nespisovný (a mnoho vzdělanějších rodilých mluvčích to tahá za uši a raději ho nepoužívají vůbec).

Přání v budoucnosti

Zde je namístě poznamenat, že výše popsaný proces funguje pouze pro podmínky v přítomnosti – tedy, lépe řečeno, funguje i v budoucím čase, ale musíme si rozmyslet, jak to s tím subjunktivem je: budoucí čas vyjadřujeme pomocným slovesem „will“ a subjunktiv od slovesa „will“ je „would“. To může být trochu matoucí – vždyť „would“ je přece podmiňovací způsob…

Ale ono je to vlastně docela logické – „I will go“ („já půjdu“) vyjadřuje jistotu, kdežto „I would go“ („já bych šel“) znamená, že byste v principu jít mohli (ale ještě nejdete). Když v angličtině vyjadřujeme přání o něčem, co se má stát teprve v budoucnosti, prostě jen převedeme sloveso „will“ do konjunktivu:

Musíme si dávat pozor na to, že v češtině často vyjadřujeme budoucnost přítomným časem, ale v angličtině to není běžné. V češtině bychom třeba mohli říci: „Jana se mnou jde zítra do kina“ (místo „půjde“). V angličtině to ale nejde (je sice možné vyjádřit přítomným průběhovým časem, že je něco nezměnitelně naplánováno, např. „I am having dinner with my parents tonight“ – „dnes večer mám naplánovanou večeři s rodiči“, ale to se k vyjádření přání nedá dost dobře použít). Typicky tedy máme následující situace:

Odpovídající přání těmto třem výrazům by byla:

Všimněte si, že zde máme v češtině ještě jeden problém, a to, že sloveso „půjde“ nelze převést do minulosti (určitě si nepřejeme, aby Jana „pošla“). Použijeme tedy tvar odvozený od přítomného času („aby šla“), nebo obdobné sloveso („aby zašla“). V angličtině žádný takový problém nemáme a z „will go“ se stane jednoduše „would go“.

Přání v minulosti

Výraz „wish“ můžeme použít také pro přání v minulosti (v češtině bychom totéž využili spíše částici „kéž“). Pokud jste například někdy navštívili Paříž, můžete říci: „I have visited Paris.“ Pokud si to pouze přejete, opět jednoduše převedeme „have“ do subjunktivu, tj. uděláme z něj „had“:

Česká konstrukce s „bych byl navštívil“ už nám může znít trochu archaicky, ale anglické „I wish I had visited“ je zcela normálně použitelné. Převádíme-li do subjunktivu informaci vyjádřenou jednoduchým minulým časem (např. „I went to the cinema yesterday“), potřebovali bychom teoreticky jakýsi „minulý minulý subjunktiv“. Ten ale v angličtině neexistuje a místo toho použijeme stejný tvar jako výše, tj. „had done“: