Francouzské e, è, é, ê, ë – v čem je rozdíl?

Písmeno e se ve francouzštině vyslovuje čtyřmi různými způsoby, v závislosti na kontextu: /e/ (jako „e“ ve slově „dej“ ve chvíli, kdy už mírně přechází do „j“), /ɛ/ (jako „e“ v „led“), /ə/ (jako “uh“ ve jménech písmen, např. „Buh“, když ho nevyslovujeme jako „Bé“), nebo může zůstat nevysloveno; může také být součástí větší skupiny písmen (např. „eau“), pak se také vyslovuje jinak (nástroj, který hodně pomáhá naposlouchat si výslovnost v kontextu, je LingQ). V tomto článku se naučíme základní pravidla, která je potřeba znát pro přirozenou francouzskou výslovnost.

Výslovnost ë, è, é, a ê

Diakritická znaménka se ve francouzštině používají pouze v případech, kdy se výslovnost „e“ liší od výslovnosti, kterou v daném místě diktují gramatická pravidla (o těch si povíme v dalším článku), které je také potřeba se naučit, aby Vám bylo rozumět.

Ë se dvěma tečkami je nejjednodušším případem. Tečky vyjadřují, že dané „e“ se vyslovuje jako /ε/ (jako české „e“), bez ohledu na to, co ho obklopuje, a používá se, pokud by jinak dané „e“ vypadalo, jako by bylo součástí větší skupiny písmen. Např. Noël (Vánoce) se vyslovuje /nɔεl/, kdežto „noel“ (neexistující slovo) by se vyslovovalo /nœl/ (jako „nöl“ v němčině). Toto diakritické znaménko se může objevit také nad ostatními samohláskami, např. naïve (naivní) se vyslovuje /naiv/ (na-ív), kdežto naive (neexistující slovo) by se vyslovilo /nεv/ (nev).

È s obrácenou čárkou se taktéž vyslovuje jako /ε/ (jako české „e“). Např. ve slově père (otec) je „pe“ otevřená slabika (viz příští článek), takže pokud kdyby se dané slovo psalo „pere“, mělo by se teoreticky vyslovit /pəʁ/. Père se ale vyslovuje /pεʁ/ (per) a tudíž se musí psát s „è“. Písmeno „è“ se objevuje také v časování sloves. Např. acheter (koupit) se vyslovuje /aʃəte/ (ašəté) nebo /aʃte/ (ašté), ale j’achete (což by člověk očekával jako první osobu slovesa acheter, tj. „já kupuji“) by se podle pravidel výslovnosti „e“ vyslovilo jen /aʃt/ (ašt). Francouzština nemá v oblibě kumulování souhlásek na konci slova, a tak správná forma je j’achète /aʃεt/ (ašet).

É s čárkou neznamená dlouhé „é“ jako v češtině, nýbrž určité „usměvavé é“ (jazyk je blíže k hornímu patru a hláska zní přibližně na půl cesty mezi českým „é“ a „í“); ve fonetickém přepisu se značí /e/. Používá se tam, kde výslovnost vyžaduje /e/, ale gramatická pravidla by vyžadovala jinou výslovnost. Bohužel neexistuje žádné spolehlivé pravidlo, které by vám řeklo, kde tuto hlásku použít. Zapamatujte si, že pokud gramatická pravidla diktují výslovnost /e/, např. „-ez“ na konci slova, „-er“ v infinitivech apod., už se „é“ nepíše.

Ê se stříškou označuje „e“, za kterým se původně psalo nějaké další písmeno (většinou „s“), ale v moderní francouzštině už se nepíše. Například être (být) se původně psalo estre, kde můžeme vidět souvislost s jeho latinským původem esse (být), které pro změnu můžeme potkat ve slově “esence“. Jelikož „ê“ je tedy jen způsob jak zapsat „es“ (což způsobuje, že je slabika uzavřená, viz další článek), „ê“ se většinou vyslovuje /ε/ (jako české „e“). Když si představíme „es“ namísto „ê“, můžeme často odvodit význam neznámých slov (obzvlášť, pokud umíte anglicky): forêt = „forest“ = les, fête = „feste“ = festival; intérêt = „interest“ = úrok, zájem a mnohá další. Ve stejném významu se stříška používá také nad ostatními samohláskami, např. île = „isle“ = ostrov, hôtesse = „hostesse“ = hosteska, hâte = „haste“ = spěch.