Budou stroje někdy chytřejší než lidé?

Když jsem byl dítě, fascinovala mě myšlenka, že by někdy mohlo být možné zkonstruovat počítač, který by byl chytřejší než my, lidé. Později jako teenager zajímající se o matematiku a programování jsem stvořil tzv. chatbota, neboli program, se kterým si můžete povídat (píšete zprávy a on Vám odpovídá). Můj chatbot měl sadu předpřipravených odpovědí na různé otázky a dokonce i systém nálad, díky kterému se odpovědi měnili na základě toho, jak se k němu uživatel choval.

Úrovně současných chatbotů ale zdaleka nedosahoval. Alan Turing, otec moderní informatiky, předpověděl, že v roce 2000 budou specializované počítačové programy během pětiminutového písemného rozhovoru schopny ošálit 30% lidské populace a přesvědčit je, že jsou ve skutečnosti lidé. A vskutku se tak stalo: chatbot jménem Eugene Goostman byl schopen přesvědčit 33% rozhodčích v soutěži chatbotů, že je skutečnou osobou (záznam zkušební konverzace v angličtině si můžete přečíst zde).

Ať je to jak chce, Eugen je v principu pouze sofistikovanější verze mého vlastního chatbota. Není schopen žádných skutečných inteligentních úvah – jeho vývojáři pouze implementovali komplikovaný systém předem připravených odpovědí.

Přemýšlejíc o způsobu, kterým můj vlastní chatbot funguje, mé náctileté já dospělo k následujícímu (zcela chybnému závěru):

Proč je tato myšlenka mylná? Protože předpokládá, že inteligentní výtvor musí mít inteligentního tvůrce, ale z živočišné říše víme, že to není pravda. Je-li inteligence přirozeně či uměle upřednostňována, každá nová generace bude v průměru chytřejší a chytřejší, což bylo přímo pozorováno například na psech.

V podstatě každý kus softwaru, který v počítači máte – ať je to operační systém či webový prohlížeč – byl naprogramován řádku po řádce programátorem. Existuje ovšem stále více algoritmů, které jsou příliš složité na to, aby je naprogramoval člověk, například automatické rozpoznávaní nemocí na snímcích získaných magnetickou rezonancí.

Informatici přišli s geniálním řešením: nechme počítače, aby se samy učily. Existují různé přístupy k tomuto tzv. strojovému učení; zde se zaměříme na neuronové sítě. Stejně jako lidský mozek je v jistém smyslu po narození prázdnou schránkou, bez znalosti jazyka a nevykazující žádné známky vyšší inteligence, je možné vytvořit virtuální neuronovou síť, která má přibližně správný „tvar“, ale která se teprve učí pracovat se vstupem, který dostává. To nás vede k myšlence č. 2:

Tento přístup nám již v principu umožňuje vytvořit počítačový program, který bude stejně inteligentní jako člověk (v současnosti na to sice nedisponujeme dostatečným výpočetním výkonem, ale to je jen otázkou času). Takovýto program by ale měl nad lidmi jednu obrovskou výhodu:

Pokud bychom takovéto umělé bytosti poskytli tvůrčí svobodu, mohli bychom se dostat ještě mnohem dále. Jak I. J. Good poznamenal již v roce 1965, takto stvořená umělá inteligence (která by díky rychlosti učení bylo inteligentnější než jakýkoliv člověk) by mohla daný proces neomezeněkrát opakovat (Goodův výrok jsem si dovolil přeložit z angličtiny):

A zde začíná být celý proces poměrně děsivý. Jakmile jednou započne, nezískáme tím jen „kybernetické nadlidi“. Za krátkou dobu zde budou umělé bytosti tak inteligentní, že jejich duševní pochody vůbec nebudeme schopni chápat. Z hlediska inteligence pro ně nebudeme o moc více než pouhé bakterie.

Otázka ja: Stane se to? To záleží pouze na nás – my budeme ti, kdo bude muset stvořit první superinteligentní bytost. Raymond Kurzweil, americký vědec a expert na problematiku strojového učení, odhaduje, že k tzv. Singularitě (inteligenční explozi popsané výše) by mělo dojít kolem roku 2045. Většina z nás tou dobou bude stále naživu. Jste připraveni?